Jak na tom jsem

Nemoc odvedla pacientku z rodinného statku od svého kovboje a dětí. Otevřeně a často i až s nadsázkou vypráví o svém stavu žena, jež se podrobila autotransfúzi. Bohužel se pro ni nenašel vhodný dárce kostní dřeně.

„Až umřu, stáhněte mou kůži, vyčiňte ji a potáhněte s ní dámské sedlo. Chci po smrti odpočívat mezi tím, co jsem měl v životě nejraději, koněm a dámským přirozením“ nechutně se loučil se životem jakýsi postřelený kovboj.

„Tam u řeky Rio Grande, já měl se svou milou rande, že jdu pozdě, ale přece hejno supů dosvědčí, takhle skončila má Méry a mí nablýskaný kvéry vystřilej teď do oblohy příběh lásky největší.“

Vyzpívává svůj žal kauboj, jehož drahá se nejspíše učekala k smrti.

„Až naposled mě povezou a pastor náš bude o mě lhát, tam někde kůň můj bude stát, teď řeknu vám, co udělat. Tam u sedla najdete váček s hlínou, až začnou lidé simulovat truchlení, hoďte ho tam dolů za mnou. Pak běžte zapít parda svého, mě bude hřát mí rodný Ohajo.“

Loučí se životem kauboj vlastenec.

A co já?

Páni doktoři našli v mé krvi povalovat se na 80 % hnusných, zblblých rakovinotvorných buněk. Odejdu tedy na věčné pastviny, slunce zapadne, nebesa se budou hroutit a měsíc krvácet. Kovboj bude prolévat krokodýlí slzy, právě tak, jako to dělají romantičtí hrdinové v mexických telenovelách.

Kovboj tu zůstane sám! Musím za sebe najít nějakou náhradnici! Jenže kde hledat? Mezi našimi kamarádkami. Ty byly už vdané za naše kamarády.

Tak na countrybálech. Kvůli nemoci jsem už nemohla tolik tancovat. O to víc jsem se rozhlížela. Můj muž tancoval klidně. A vybíral si samé krásné mladé holky. Ukrutně jim to slušelo. Mého kovboje obdivovaly, a když jim prozradil, že má doma koně, skoro pištěly nadšením. Takhle na parketě byly OK, jenže u nás doma jsem si je nedokázala představit. Zbyly tedy inzeráty. Zdálo se, že je z čeho vybírat. Velké, malé, tlusté, tenké, blond, černé, zrzavé, svobodné, rozvedené, dokonce i vdovy, všech věkových kategorií, bez závazků i ze závazky. Nabízely rodinné zázemí, klid, mír, pohodu nebo taky vzrušení a  orgasmus.

Požadovaly vesměs nekuřáka, abstinenta, zázemí, peníze, auto, byt, dům. Některé chtěly jen lásku a  přátelství. Některé chtěly pouze peníze.

Nikde, ani v odborných časopisech typu Jezdectví jsem nenašla inzerát: „Hledám kovboje ve finanční tísni se dvěma závazky. Nejlépe syn typu Hackelberiho Fina, dcera typ Divá Bára. Značka miluji vyvážení hnoje.“ Možná jsem se špatně dívala. Představovala jsem si tu náhradnici, jak si povídá s mým kovbojem, jak sedlá mého koně, jak dojí mé kozy. To ještě šlo. Představit si jak jezdí na mém koni a  miluje se s mým mužem, bylo horší. Představit si, jak budí mé děti, jak jim uklízí pokoj, zda by dovedla ošetřit jejich tržné, bodné a sečné rány a poznat, která z těch ran potřebuje chirurgické ošetření. Zda by dokázala bezpečně je sundat z vrcholku naší třešně, či z kteréhokoliv jiného stromu v lese v okruhu jedné míle od domu. Jestli by dokázala odblešit psi a děti zavčas, než je ta havěť sežere. To nešlo.

Ne! Nemůžu si dovolit umřít a ani se mi nechce. Někdo cizí se mi tady bude roztahovat! To zrovna! Mám skvělou odbornou péči, trochu odvahy, dost naivity na to, abych si představila leukémii jako těžší chřipku, k tomu smysl pro humor, i ten černý a taky nahoře to mám docela dobrý.

„Podáš-li koni oves, budou ti odpuštěny hříchy“, píše se přeci v Koránu a já ovsa rozdala poměrně dost. Mé skóre v zápase se smrtí není tak špatné, je třeba neprodleně se dát do boje. Dokonce mohu určovat válečnou strategii.

Věc se má asi takhle: Mám špatnou krev. Bíle krvinky, ty zblbly úplně, červené se ještě docela drží a  krevní destičky odmítají dělat svou práci. Špatné bílé krvinky se líhnou v mé kostní dřeni. Je nutno kostní dřeň opravit. Jak? Úplně stejně jako když se pokazí auto. Vyhodit tu špatnou dřeň a koupit novou. Kde? Půjdu do specializované prodejny a objednám si kostní dřeň, červenou, kovbojského typu, asi tak dvě kila.

Jenže ty důležité věci v životě se koupit nedají. Mám dvě možnosti. Vlastně tři. Nechat si transplantovat dřeň od cizího dárce. Může to být příbuzný. Pokud bude chtít a pokud se jeho dřeň bude shodovat s tou mojí. Může to být úplně cizí člověk z národního registru dárců kostní dřeně. Nebo si mohu pomoci sama a podstoupit autotransfuzi. Zmobilizovala jsem veškeré příbuzenstvo. Nemám příliš rozvětvenou rodinu. V té chvíli se zdál výhodný fakt, že můj otec v mládí zhřešil a počal mimo manželství dceru. I tu jsem tedy obtěžovala a její dvě děti rovněž. Mé ratolesti se odběru krve také nevyhnuly. Žádná dřeň, jenž mi velkoryse nabídli příbuzní, mi nevyhovovala. Vždycky jsem byla příliš náročná a vybíravá.

Když jsem nenašla vhodného dárce mezi rodinou, zdálo se málo pravděpodobné, že by se našel mezi cizími lidmi. Shodné transplantační znaky jsou v každém národě specifické. Evropané mají své, Židé, Rómové, Asiaté mají zase jiné.

Mé tmavé vlasy, šikmé oči a malá výška dávali tušit, že nejsem čistokrevná Evropanka. Nikdy jsem o  tom nepřemýšlela. Až jednou jsem viděla kreslenou pohádku, proháněli se v ní malí, tmaví mužičkové na koních. Místo očí jim malíř namaloval šikmé čáry, černé vlasy vzadu tvořily malý copánek, divoce vlající ve větru. Vypadali úplně stejně jako moje dcera. Ona jezdila taky tak rychle, divoce a bezhlavě.

Možná kdysi dávno nějací nájezdníci ze stepi přepadli a znásilnili moji dávnou příbuznou. Možná s nimi šla dobrovolně. Po ní jsem zdědila horkou krev. Moje děti rovněž. Jenže, co teď s tou krví? Zbývá autotransfúze.

Lékaři mi odeberou kmenové buňky. Předtím je chemoterapií zbaví toho rakovinového neřádu. Pak je donutí se množit, aby jich bylo dost, ještě je pořádně vyčistí a pěkně jednu po druhé vrátí do mého krevního řečiště. Tam se ty zdravé, vymydlené buňky usadí a vše bude zase v pořádku. Jak prosté a jednoduché! Mé buňky mé tělo zná, nebude se proti nim bránit, přijme je s otevřenou náručí. Kdybych tělu vnucovala něco cizího, cizí buňky, cizí kostní dřeň, nebylo by z toho dvakrát nadšené. Mohlo by je odmítnout, nepřijmout a zavrhnout. Mohlo by z trucu dostat horečku nebo dokonce ochrnout. Taky by se na to všechno mohlo vykašlat a úplně klidně si umřít.

Strategie je tedy jasná. Hurá do boje! Nerada čekám, děsně mě to rozladilo, že jsem nešla do nemocnice rovnou. Okamžitě. Hned po zjištění diagnózy. Jenže tak rychle to nešlo. Alespoň mě tedy rozptylovaly zákroky typu odběr kostní dřeně. To se vezme dlouhá a ostrá jehla a jednoduše se zavrtá do pacienta, pěkně až do kosti. Pak se vycucne cosi jako řídký kečup. Netrvá to moc dlouho. Doktoři zastávají názor, že nemá smysl na ten okamžik pacienta uspávat. Jen místo vpichu zmrazí. Když je pan doktor hodný, dá nemocnému vybrat, zda chce provrtat kost hrudní či pánevní. Zda chce mít díru mezi prsy či na zadku. Dávám přednost zadku, mám dojem, že tam to o něco méně bolí. Lakomci si nechávají pro korunu vrtat koleno.

Další nepříjemnou věcí, kterou jsem musela před nástupem do nemocnice podstoupit, byla návštěva zubaře. Chtěli mi vytrhat nějaké zuby, asi šest, prý bych o ně při chemoterapii stejně přišla. Naše milá a útlocitná paní zubařka se mnou nechtěla nic mít. Měla strach, abych ji v ordinaci nevykrvácela. Chyběly mi krevní destičky.

„Marně svírám pěstičky, nemám krevní destičky“, notovala jsem si, klepaje na dveře jakéhosi zubaře superodborníka, CSC. Ten se nebál! Dokonce povýšil mou maličkost na učební pomůcku. Shromáždil kolem zubařského křesla, na kterém jsem se bázlivě krčila, tři vykulené mladé mediky. A začal přednášet. Umrtvovací injekce se mu evidentně nepovedla, dáseň jsem měla celou ztuhlou, ale úplně jsem jasně cítila, jak mi ten zub rozlomil. Okamžitě mu došla řeč. Zaklel a znovu zapáčil. Medikům málem vypadly oči z důlku a mně, po puse, na zánovní halenku, začal stékat solidní pramínek krve. Teď už konečně omdlím, doufala jsem. Nebylo to mi dopřáno. Ale všechno zlé, je pro něco dobré. Pan doktor mi nemohl trhat všechny zuby naráz, jak původně zamýšlel. Musel trhat postupně, a jelikož mi pusa natelka, stihl mi, než jsem nastoupila na chemoterapii, vytrhnout pouze dva zuby.

Pak konečně nastal ten okamžik. S těžkým srdcem jsem opouštěla naši malou chaloupku, nechávaje děti, kovboje a jinou havěť na pospas krutému osudu. Uvědomila jsem si, jak to u nás vypadalo, když jsem ležela s oteklým kolenem. Co to stálo námahy vysvětlit kovbojovi postup při běžných domácích pracích. Můj drahý také od dob našeho trampského putování nic samostatně neuvařil a jen nejasně tušil k čemu že stojí v koupelně ten bílý spotřebič.

Mě čekaly dva měsíce na samotce v nemocnici, ovšem bylo tam o mě po všech stránkách postaráno. Oni byli odkázáni jen sami na sebe. Kdo posoudí, který z nás na tom byl hůř? Snažila jsem se sice provést bleskový rychlokurz péče o domácnost. Oslabena nemocí a přiznávám i hrůzou, nebyla jsem schopna kovboje zaškolit, tak jak bych si představovala a jak by bylo nutné.

K mému děsu z chemoterapie se přidala obava, zda má smečka, zatím co já se budu povalovat v nemocnici, nepomřela hlady a od špíny. A přidávaly se přízemní ženské starosti: „Jak budu vypadat bez vlasů? Slezou mi i chlupy v intimních oblastech? Jak moc mi bude špatně? Jak to bude probíhat?

První procedura v nemocnici byla ryze kosmetického rázu a vůbec ne nebezpečná. Seděla jsem na stoličce, na ramenou ručník, sestřička měla v rukou mašinku. Jak u kadeřníka. Jen tu obvyklou otázku: „jak si přejete ostříhat?“ tu jsem neslyšela. Sestřička se činila, rejdila mašinkou po mé nebohé hlavě, pramínky vlasů se snášely k zemi jako tmavá peříčka. Jakoby tu škubali černou slepici. Mé vlasy se mi nikdy moc nelíbily. Bylo jich málo, byly jemné a ustavičně mastné. Na zemi mi připadaly nádherné. Nebyl čas se s nimi rozloučit. Sestřička mě odvedla ke dveřím ze štítkem „chirurgický salonek“. Pan doktor už na mě čekal. Položil mě na lehátko, píchl mi injekci a začal se šťourat pod mou pravou klíční kostí. Necítila jsem nic. Sestřička se mnou zatím vedla nezávazný rozhovor. Vykládala jsem jí, jak mě zalehl kůň. Pan doktor vpreparoval do mého těla dlouhou, průhlednou hadičku. Říká se jí kanyla. Na lehátku zůstala docela velká kaluž krve.

„Tak to se k tobě nevrátím, unavenej sem, krvácím, ze sedla mi pomož, v břiše díru mám, momoto mám žízeň jako trám, bitva byla zlá, to mi věř, zbyli jsme jen dva na tu zvěř, střelivo nám došlo, potom Franky pad, zatracenej měsíc listopad“.

Proč mě v podobných situacích vždycky napadne nějaká písnička? Vždyť mi vůbec není do zpěvu.

Byl začátek listopadu. Mladá sestřička s rouškou přes obličej, v zeleném stejnokroji, mě odváděla do izolace. Prošly jsme malou chodbičkou, za ní byl pokojíček jak pro panenku. Tak tady zabivakuji na několik příštích týdnů….