Maminka

Cronova nemoc a nyní ještě akutní leukémie. To byla zdrcující realita pro maminku dcery, kterou čekala dlouhá cesta boje. Duchovní podpora přátel a manžela ale dodávaly mamince naději, že dcera bude v pořádku. Následovaly chemoterapie, které byly pro tělo holčičky velmi zatěžující. Nicméně domácí prostředí a láska okolí poté pomáhaly dceři se rychleji zotavovat.Krevní obraz se nyní zlepšuje a víra maminky je tak silnější.

A .....

Rána, blesk: „Vaše dcera má akutní leukemii!“

„Jejda, nestačí, že má Cronovu chorobu a že si s ní užila?“ Známý onkolog říká: „Situace je velmi vážná.“ „Tedy ten Stvořitel nebere vůbec v úvahu, že jsem nemocná, jak mohu unést tuto starost?“

Přátelé nás neopouštějí. To je dobře. Kamarádka a všichni slibují duchovní podporu i osobní nasazení. Dceru v nemocnici navštěvuje spousta přátel, až to musíme omezit a přes přítelkyni cítím nesmírně mnoho pozornosti. Tolik je třeba se u ní vyplakat a otevřít se. Stále nevíme, jak to s dcerou bude. Bude žít? Ale je třeba věřit.

Nám s manželem začala podivná cesta. Opírali jsme se jeden o druhého, dívali jsme se jedním směrem. V tom bylo toto údobí pro mne nejkrásnější. A naši přátelé všechny těžkosti s nemocí sdíleli s námi.

Velká krize nastala po druhé chemoterapii. Tělo se nechtělo ani trochu vzchopit. Nové bílé krvinky se nechtěly a nechtěly objevit. Dcera měla stále průjem a velké bolesti. Lékaři jí zkusili pustit domů. Máme rodinný domek. Bylo třeba uklidit a to velmi dokonale, poněvadž jsme si uvědomovali, že je dcera bez obranných látek. Pomohli nám syn se snachou.

Ukázalo se, že rozhodnutí lékařů bylo správné, domácí prostředí jí pomohlo tak, že se zotavila a pak mohla opět nastoupit na další chemoterapii.

Nastal čas třetí chemoterapie.

Na třetí chemoterapii nás nevezla sanita, ale přítelkyně svým autem. Byly jsme zahrnuty její účastí. Bylo třeba opět začít věřit a doufat v další léčebné postupy. Dcera nyní ležela na pokoji č. 1. Byla zde úplně sama. Půjde to? Po dvou dnech k ní na pokoj umístili o rok a půl mladší dívku, ale již matku dvou malých dětí, z nichž druhý chlapec Dominik byl teprve kojencem. Mezi oběma nastalo velké porozumění. Vzájemně se podporovaly a pozorovali jsme, že nás již dcera tolik nepotřebuje.

Průběh třetí chemoterapie byl daleko snazší. Oba jsme s manželem dceru pravidelně navštěvovali, ale já jsem začala být velmi unavená. Tehdy jsem byla vděčna manželovi, že jsem se mohla o něj opravdu opírat.

A pak opět dlouhé očekávání na zrod nových krvinek a opět pobyt doma.

Vzpomínám si, že čtvrtá chemoterapie v porovnání s předchozími proběhla opravdu lépe, avšak bolívala mne velice hlava. A stalo se, že jsem do pokoje, kde ležela dcera, nakoukla a poslala tam pouze manžela, ten tam občas únavou v křesle usnul. To už dcera statečně snášela. Já pak jsem sjela výtahem do prvního poschodí na kafíčko z automatu a vychutnávala jsem si pohled na chrám Sv. Michala s třemi kopulemi, které vytvářejí panorama Olomouce.

Nyní je to již dva roky, kdy to všechno začalo. Dcera se zdravotně drží a krevní obraz se zlepšuje. Je však pravda, že každá kontrola na ambulanci je provázena úzkostí: „Nevrátí se to?“.

Ty Stvořiteli, Tobě vše svěřujeme a děkujeme.

maminka