Můj příběh hrůzy s velkým poděkováním

Příběh paní Věry začal před několika lety. Výlet s dětmi, pád, nevinná zlomenina ruky. V podstatě ale nic z čeho by se dalo usuzovat, že následující měsíce se stanou pro paní Věru noční můrou. Zdravotní stav se začal zhoršovat a prvotní odmítání lékařské péče již bylo nevyhnutelné. Následná sdělená anamnéza byla šokující - akutní myeloidní leukémie.

Chtěla bych vám vyprávět svůj příběh, který se stal v roce 2007.

Dlouho jsem však přemýšlela, zda ho mám vůbec napsat.

Vše začalo začátkem března, kdy jsem vyrazila se svými dětmi na kolečkových bruslích na výlet. Při cestě domů jsem se na cestě střetla s pejskem, kterého jsem se snažila přeskočit, ale upadla jsem na levou ruku. Jelikož byla bolest velmi nesnesitelná, musela jsem okamžitě do nemocnice, kde se ukázalo, že je ruka zlomená. Tam mi ruku reponovali a dali ji do sádry až po rameno. Za týden při kontrole mi bylo sděleno, že je nevyhnutelná operace. Dostala jsem 15 šroubů na trvalo.

Rána se mi však nehojila a postupně se mi začal zdravotní stav zhoršovat. Zadýchávala jsem se při chůzi, měla kolapsové stavy, boláky v ústech. V červenci byl můj stav již natolik vážný, že se mi začaly tvořit boule po celém těle a dostala jsem vysoké horečky. K lékaři jsem stále nechtěla, to bude v pořádku. Manžel mě ale donutil.

Nastal den „D“, už jsem nemohla ani jíst. Já si ale pořád namlouvala, že to přejde a bude vše navštívit lékaře. Cesta k němu byla nekonečná, nemohla jsem popadnout dech, měla černo před očima. V autobuse se mi na chvíli ulevilo. Na středisku při vstupu do čekárny mě zahlédla sestřička a ihned mě vzala do ordinace. Lékař mi nechal odebrat sedimentaci, která byla po pár vteřinách neměřitelná. Okamžitě zavolal sanitku, která mě zavezla do nemocnice ve Frýdku-Místku. Na interní příjmové ambulanci mi opět odebrali krev, natočili EKG … Pan doktor (kolega – pracovala jsem totiž na tomto oddělení jako zdravotní sestra) mě poslal do čekárny v domnění, že mi asi nic není. Já jsem tam ale nemohla dojít, tak jsem požádala o pomoc sestřičky. Za pár minut pro mě přišly tři sestřičky a téměř mě odnesly zpátky do ordinace. Lékař mi sdělil, že budu hospitalizována, ale ještě musím na hematologii. Stále jsem ale nevěděla, co mi je. Na hematologii mi paní doktorka udělala další testy, kdy jsem celou dobu musela ležet pod dozorem. Paní doktorka i sestřičky na mě byly velmi hodné. Vykapala mi transfúze a během 15 minut a než jsem se vzpamatovala, ležela jsem ve vrtulníku na cestě do Olomouce.

Po převozu vrtulníkem na oddělení sanitou jsem utrpěla další šok. Na dveřích byl nadpis Hemato-onkologická klinika. Tady na mě již čekali v plné polní, připraveni. Lékař mi sdělil mou diagnózu, která zněla: Akutní myeloidní leukémie. Říkal, že můj stav je velmi vážný, udělá vše pro mou záchranu, ale musím spolupracovat. O tom nebylo pochyb, neboť doma na mě čekala moje dvě zlatíčka – mé děti. Zvedla jsem s hrůzou telefon a volala manželovi, abych mu sdělila, kde jsem a jaká je moje diagnóza. Ten byl ale v takovém šoku, že přestal i mluvit. Po té jsem volala mamince, u které to bylo úplně stejné. Rodiče i bratr ihned na druhý den přijeli za mnou a nikdo z nich ani na chvíli nezaváhal, aby šel na odběry. Za dva dny jsem již věděla, že můj bráška je 100% vhodným dárcem. Řekl mi, až budeš potřebovat, budu připraven. Vše se odehrálo krátce po bratrových promocích.

Přístup celého personálu byl na velmi špičkové úrovni, nikdy jsem se zde nesetkala z jejich strany se špatnou náladou. Snažili se nám pomáhat, hlavně svou ochotou a úsměvem. Setkávala jsem se zde s velmi mladými pacienty, kteří na tom byli stejně jako já. Na tomto oddělení, dokonce na stejném pokoji, jsem se setkala se svou spolužačkou ze střední školy – s Moničkou. Dále jsem se tam setkala s výbornou kamarádkou Vladěnkou. Dodávaly jsme si navzájem odvahu a ten strašný pobyt nám lépe utíkal, dokonce jsme se i hodně nasmály.

Já jsem se nebála o sebe, ale hlavně o moje zlatíčka, co si doma beze mne počnou, jelikož pobyt na tomto oddělení trval několik měsíců. Neustále jsem si tuto otázku opakovala. Rodiče za mnou jezdili neustále a občas za mnou přivezli ty mé děti. Také můj bráška mě stále jezdíval navštěvovat a povzbuzovat. Před transplantací jsem byla propuštěna na 14 dní domů a bála jsem se reakce dětí, jelikož jsem byla již bez vlasů. Děti to vzaly statečně.

Následoval několikatýdenní pobyt na transplantační jednotce, kde je přísný zákaz návštěv a vycházení z boxů. Je to takový malinký pokojíček s klimatizací, sociálním zařízením a televizí. Na osm týdnů se stal mým druhým domovem. Během této doby jsem měla pokoj prostudovaný ze všech stran. Znala jsem každou kachličku, i jejich přesný počet. Na hospitalizaci na transplantační jednotku jel se mnou i můj bráška a oba jsme od pana dr. Raidy Luďka dostali podrobné informace, co nás zde čeká. Pobyt na této jednotce byl velmi krutý na psychiku, při které nám pomáhala psycholožka Saša. Nejdříve mě čekala velmi silná chemoterapie, při které jsem přišla navíc ještě i o obočí a řasy (vlasy už jsem neměla). Po této kůře byl hospitalizován i bráška, který dva dny daroval kostní dřeň. Za dva dny na to následovala samotná transplantace. A pak jen nekonečné čekání na propuštění. Ta samota byla šílená. Po čtyřech týdnech jsem už jen plakala a začala odmítat telefony, přestala jsem komunikovat. Nakonec jsem se přece jen dočkala a sdělili mi, že následující den půjdu domů. Konečně!!!

Na toto období velmi nerada vzpomínám, protože i po dvou letech je to má noční můra. K tomu všemu se mi přidala i další onemocnění, stále jezdím, poměrně často, na kontroly do Olomouce. Vím, že nemám zatím vyhráno, ale já se jen tak nevzdám.

Chtěla bych touto cestou poděkovat, jako prvnímu, svému mladšímu bráškovi Ing. Romanu Smutkovi, za jeho darovanou kostní dřeň, která mě zachránila život, dále svým rodičům Věrce a Luďkovi Smutkovým, kteří mě neustále podporovali a pomáhali mi. A co se týče ještě mé vlastní rodiny, také své tchýni Vojtěšce Boháčové, která bez váhání převzala za mě mou domácnost, péči o děti a manžela. A po návratu z nemocnice i o mě. A také svému manželovi Luďkovi, ale hlavně svým dětem Honzíčkovi a Filípkovi, za jejich statečnost, podporu a lásku.

Obrovské poděkování za mé uzdravení a péči, která je na špičkové úrovni, především všem lékařům a sestřičkám – sluníčkům, v čele s panem dr. prof. K. Indrákem z Hemato-onkologické kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci.

Osobně děkuji MUDr. Luďkovi Raidovi za péči, kterou mi stále věnuje.

Pacientka
Věra Boháčová z Čeladné