Nevzdávejte se, všechno časem přijde

Veroničin příběh o boji s akutní leukémií se začal psát teprve nedávno, v roce 2014 jí lékaři sdělili diagnózu, o rok později podstoupila transplantaci. O své zkušenosti, prožitky a pocity, které zažívala během léčby, se rozhodla podělit nejen na tomto webu, ale také v rámci 2. Pacientského dne, který byl věnován 20. výročí zahájení transplantačního programu v Olomouci.

Letos v červnu to byly již tři roky, co se mi obrátil život vzhůru nohama. Ze začátku to vypadalo jako obyčejná infekce. Nicméně po všech vyšetřeních mi bylo v Ostravě sděleno slovo, diagnóza – leukémie, o které jsem v tu chvíli vůbec nic netušila. V tu chvíli jsem nebyla schopná vůbec přemýšlet, zpětně když se zamyslím, tak se mi jevila jen otázka, zdali tento boj přežiju. Řekla jsem si však, že tady chci ještě být a musím to zvládnout. Následoval rychlý převoz do Fakultní nemocnice Olomouc, kdy se měla budova L stát na několik měsíců mým domovem.

Po vyšetřeních a zjištění diagnózy mi bylo tedy sděleno, že mám Akutní lymfoblastickou leukémii a potřebuji dárce kostní dřeně. Leukémií je více? Která je lepší? Mám aspoň v téhle smůle štěstí a mám aspoň nějakou, která je méně závažná? To se mi honilo v tu chvíli v hlavě. Nicméně je jedno, jaká to je, jsou všechny závažné, jde tady totiž o život.

V rodině nebyl možný dárce, a tak začalo hledání v registru. Čekaly mne následné několikatýdenní chemoterapie. Z toho jsem měla strach, protože všude kolem mne, když se něco takového objevilo v TV, znamenalo to, že je vždy člověku neskutečně špatně a hlavně přijde o vlasy. To byla pro mne další hrozná část, kterou jsem si nedokázala představit. Na svou první dávku chemoterapie jsem se však moc těšila, protože byl skoro konec srpna a já chtěla, ať mne začnou co nejdříve léčit, měla jsem strach a hlavně, jak se říká, čím dříve, tím lépe. První chemoterapii jsem zvládla v pohodě, měla jsem totiž ještě spoustu sil a nebyla jsem vyčerpaná. Konečně se něco dělo a já se začala léčit, takže jsem byla v tu chvíli šťastná.

Ke konci první dávky mi začaly padat vlasy a to už opravdu hodně. Přála jsem si na svou mini dovolenku dojet domů ještě s vlasy. Což se mi nepodařilo, protože to už bylo neúnosné. Vlasy šly tedy dolů. A to byl pro mě šok, protože když jsem se podívala do zrcadla, tak jsem viděla, že to už nejsem já a že se něco opravdu děje. Do té doby jsem vypadala pořád stejně, tedy celkem zdravě.

Pak následovala předtransplantační vyšetření, propustka na pár dnů domů, další kolo chemoterapie, které jsem měla celkem tři. V průběhu druhého kola mi bylo sděleno, že mám svého dárce, muže z Polska. Byla to krásná zpráva a já se jen modlila, ať se nic nestane a on mi může darovat své vzácné buňky. V  lednu mě čekal nástup na transplantaci a pak jsem si myslela, že už bude jen dobře. Vánoce nebyly moc příjemné, protože jsem už jen vyčkávala dne D, a to nástupu na transplantační jednotku. Moc jsem si tedy doma neužila. Chtěla jsem mít ten zlý sen už konečně za sebou. Dny šly velice rychle a já byla zase zpět. Dle předchozích chemoterapií jsem soudila, že to bude celkem pohoda a já už budu v létě zpět v práci. Měla jsem dárce, který byl 100% shodný, tak jsem si říkala, že mi v tom nic nebrání.

V tu chvíli jsem ale nevěděla, že mne čekají nejhorší 3 měsíce v mém životě. To, co jsem na transplantaci prožívala, se snad nedá ani slovy popsat. Prvně to bylo čekání, kdy už konečně dostanu nové buňky, které mne od toho všeho zachrání. U převodu buněk se mi mísily různé emoce: radost, smutek, smích, pláč. Radost z nového života… V následujících dnech byl strach z toho, aby buňky začaly pracovat tak, jak měly. Každý den jsem čekala na vizitu a těšila se té chvíle, kdy mi doktor sdělí „Už rostou!“ Myslela jsem si totiž, že pak bude už jen dobře. Buňky rostly a rostly i potransplantační komplikace, s kterými všichni musejí počítat. Z těch dní si moc nepamatuji, hodně jsem se snažila spát, ať nemusím na nic myslet. Jídlo jsem nemohla ani vidět, pít jsem nechtěla, nechtěla jsem mluvit, nechtěla jsem přijímat návštěvy, nechtěla jsem žít... Co se týká psychiky, tak je to neskutečný boj. Jste zavřeni sami v pokoji, jen návštěva na chvíli a pak jen zdravotnický personál, který se vám snaží každou minutu nějakým způsobem zpříjemnit. Ale já teda byla už neskutečně protivná na celý svět, nechtěla jsem tam už ležet, bylo mi špatně jak fyzicky, tak psychicky. Nevěděla jsem, co chci a co nechci. Nic mě nebavilo, nedokázala jsem se na nic soustředit. Chtěla jsem být už doma a zdravá. Když mi bylo nejhůř, tak jsem se utěšovala, abych tu situaci zvládla, že na světě jsou lidi, kteří se mají hůř. Člověk je na pokraji všeho a nedávno jsem se dozvěděla, že jsem rodinu trápila slovy, že už nechci být, že to vzdávám, že to tak bude jednodušší. Je to fakt těžké, strávila jsem tam své nejhorší a nejdelší tři měsíce v životě.

V den, kdy jsem transplantační jednotku opouštěla, jsem byla zase po dlouhé době šťastná, ale neskutečně slabá. Myslela jsem si, že to bude daleko jednodušší. Doma to nebylo o moc lepší. Ze začátku jsem si musela dávat pozor na svou oslabenou imunitu. Takže doma jsem byla v takovém druhém vězení. Ano byla jsem doma, co jsem celou dobu pořád chtěla. Nicméně můj předchozí život byl pryč. Nemohla jsem, co jsem dříve dělala běžně a už když třeba bylo něco, co jsem mohla, tak jsem to fyzicky nezvládla. Což bylo hrozné a jen jsem všude kolem sebe slyšela, že to chce trpělivost, že všechno přijde pomalu samo. Jsem člověk, co chce všechno hned, takže toto byly fakt muka. Záviděla jsem lidem, co se mohou jen tak sami projít po čerstvém vzduchu. Těšila jsem se na chvíli, kdy se taky takhle zase projdu. Sice to trvalo, chtělo to trénink, ale měsíc od měsíce jsem byla silnější, více jedla a těšila se z každé prkotiny, kterou jsem prožila. Jednou jsem před nemocí šla na Lysou horu s přáteli a nedošla jsem k vrcholu. Tehdy jsem si řekla, že to jednou přeci dám. Pak jsem onemocněla, myslela jsem si tedy, že to bude trvat hrozně moc dlouho, než si svůj cíl splním, zdali se mi to ještě vůbec kdy podaří. S měsíci, kdy mi fyzička rostla, tak jsem si řekla, že Lysou horu určitě jednou zdolám. A letos v lednu jsem ji opravdu pokořila. Svůj osobní cíl jsem si tedy splnila. A navždy mne to bude hřát u srdce. Ta radost, že jsem to po tom všem zvládla, i když to vypadalo, že tohle už já nikdy nezvládnu.

Nevzdávejte se, všechno časem pomalu přijde a jde to!

Hlavně děkuji odd. HOK B a C  - jak doktorům, tak sestřičkám, bez nich bych již zde nemusela být…

Veronika Švendová