Bojujte, život za to stojí

O svůj příběh plný naděje a odhodlání se rozhodla podělit také Andrea, maminka dvou malých dětí, která se hned dvakrát musela vypořádat se zákeřnou nemocí – hodgkinovým lymfomem. Po první úspěšné sérii léčby se situace natolik zkomplikovala, že bylo nutné přistoupit k transplantaci krvetvorných buněk.

Všechno začalo na přelomu zimy a jara 2013, kdy jsem si postupně všímala, že mi roste na krku vlevo nad klíční kostí bulka, která je i trochu bolestivá a která se bohužel postupně zvětšovala. Co se dělo potom, trochu zkrátím - magnetická rezonance, odstranění uzliny a histologické vyšetření, jehož výsledek byl Hodgkinský lymfom. Následně konzultace na hemato-onkologické klinice v Olomouci a od června do prosince jsem absolvovala 8 cyklů chemoterapie. Nemusím asi žádnému takto nemocnému pacientovi vysvětlovat, jak mi bylo, když jsem se dozvěděla diagnózu, a co jsem zažívala během léčby, nebylo to jednoduché období. Ale ukončením léčby a následně v lednu 2014 negativním PET CT ze mě všechno spadlo, měla jsem pocit, že se vracím do života, že si zase začnu užívat vše, co jsem toho půl roku nemohla a byla jsem obrovsky šťastná, že všechno dobře dopadlo. V té době mě ani ve snu nenapadlo, že za cca 7 měsíců budu řešit ještě mnohem větší problém.

Po ukončení léčby jsem pokračovala v ambulantních kontrolách v Olomouci, jezdila jsem 1x měsíčně a začala jsem opět trochu pracovat. Opakovaně při kontrole jsem měla v krevním obraze nadále nízké bílé krvinky, ale vysvětlovalo se to tím, že tento stav je po chemoterapii normální a že se hodnoty postupně zlepší do normálu. To se bohužel nestalo ani za půl roku, kdy jsem z toho už začínala být celkem nervózní, ale nechtěla jsem si připustit nějaký vážnější problém. V srpnu 2014, tedy cca 8 měsíců po ukončení chemoterapie, bylo provedeno kontrolní vyšetření kostní dřeně, které ukázalo, že moje kostní dřeň předchozí léčbu nezvládla, je silně poškozená a hrozí brzký přechod do akutní leukémie. Lékaři mi oznámili, že musím okamžitě nastoupit na novou další léčbu a následně na transplantaci krvetvorných buněk. Když jsem se tehdy v úplném šoku ptala, proč se to stalo, lékaři mi řekli, že se to bohužel někdy stane, důvod se neví.

Když jsem tehdy šla znovu do nemocnice, skoro jsem se loučila se životem, prvních několik dní jsem byla rozhodnutá, že to vzdám, že už to znovu nezvládnu, a když teď toto píšu, nemůžu zastavit slzy a všechny ty vzpomínky se mi úplně živé vracejí. A tehdy mi pomohli lékaři, kteří mi řekli, že to spolu zvládneme, že udělají vše proto, abych byla zdravá. A pomohla mi samozřejmě i rodina a moje dvě malé děti, pro které jsem byla rozhodnutá, že tady musím zůstat, že jim nemůžu udělat to, že bych umřela.

Následovala 3měsíční léčba opět chemoterapií s krátkými 14denními pauzami do Vánoc 2014 a v lednu 2015 transplantace. Na transplantaci jsem se strašně těšila a zároveň bála, aby to dobře dopadlo a věděla jsem, že mě asi čeká nejtěžší období, jaké jsem do té doby zažila. Následujících 5 týdnů, které jsem strávila na transplantační jednotce, bylo hodně náročných, přesně si pamatuji den transplantace 15. ledna, kdy od rána svítilo sluníčko a já jsem to chápala jako znamení, že to dopadne dobře. Velmi těžké byly i následující měsíce doma, kdy jsem hlavně  měla velký problém s jídlem, neměla jsem vůbec chuť na nic a mnoho dalších problémů, které ani nebudu rozepisovat. Důležité na tom všem je to, že po všech útrapách a mnoha měsících léčení dnes po 3 letech od transplantace víceméně funguji normálně, chodím do práce, starám se o děti a užívám si každý den. I když se pořád musím více hlídat, odpočívat a nepřetěžovat se, žiju normálním životem. A často mám pocit, že si ten svůj život užívám více než mnoho lidí v mém okolí, možná proto, že si ho více vážím, protože jsem o něj skoro přišla.

Takže hlavní poselství, které vám všem, kteří se teď zrovna léčíte, chci tímto příběhem říct je: Bojujte, bojujte, i když vám budou docházet síly a budete mít pocit, že už to nemá cenu. Bojujte, protože život za to stojí a určitě máte kolem sebe mnoho lidí, pro které má smysl zůstat naživu!

A také chci tímto ještě znovu poděkovat všem lékařům a sestřičkám na hemato-onkologické klinice v Olomouci za veškerou péči, psychickou podporu a za můj život.

Díky A.