Paní Liba vypráví

Paní Liba - velká bojovnice, kterou ani zákeřná nemoc nedokázala zlomit. Bolesti břicha, zvýšená teplota, kašel, ubývání na váze a narůstající únava přivedla paní Libu k nejednomu lékaři. Běžná vyšetření ale zpočátku nerozklíčovala diagnózu, která vyplula později v Olomouci navenek. Od obvodního lékaře se dostala paní Liba na plicní ambulanci, kde měla podezření na nádor. Ten se ale naštěstí nepotvrdil. Nakonec skončila pacientka na Hemato-onkologii v Olomouci, kde jí byla sdělena diagnóza. Příběh pacientky se smyslem pro humor, aktivní životním stylem a podporující rodinou, které ani během těžkých chvil nezbýval čas na deprese.

Jsem trochu na rozpacích, jak mám začít o zákeřné nemoci, která postihuje čím dál víc lidí. Bohužel se mi také nevyhnula. Celý svůj život beru věci s humorem, ale předem upozorňuji slabší povahy, že se někomu může jevit jako černý! Začnu tedy vyprávět svůj příběh od začátku.

Už na přelomu jara a léta r. 2008 jsem mívala potíže - bolesti v břiše. U lékaře jsem vždy slyšela: „Vlevo nic nemáte, tak Vás nemá co bolet.“ Jenže jsem měla stále častější a větší potíže; žádala jsem tedy o CT břicha. Odpověď byla, že je to drahé a nemůže se dělat každému, kdo si řekne. Koncem roku jsem měla denně teploty, mezi 37 a 38, začala jsem ubývat na váze. Z toho jsem měla zpočátku radost, ale když už jsem byla o 14 kg lehčí, říkala jsem si, že by to mohlo stačit! Vážila jsem 64 kg, což byla moje svatební váha. Ještě, že jsem nebyla dřív žádné tintítko, protože kdybych zhubla z 64 kg, tak by mi zůstalo jen 50 kg a to bych musela asi do výkrmny, abych nevypadala jako Twiggy!

Rok 2009 mi nezačal dobře, v lednu jsem dostala strašný kašel a teploty se zvýšily. Myslela jsem si, že mi začíná chřipka; léčila jsem se sama. Trápil mně velmi silný dávivý kašel. Asi po 8 dnech mého neúspěšného léčení jsem šla ke svému praktickému lékaři s tím, aby mi předepsal něco silnějšího, případně antibiotika. Ani mne neprohlédl, stačilo, že jsem (na něj) vyplázla jazyk a už psal recepis! V duchu jsem si říkala, že kdybych byla mladá, tak se budu muset svléci do půl těla a staré stačí jen ten jazyk! Tomu jsem se ještě ani moc nedivila, až v lékárně, kde přede mne postavili sirup na vykašlávání! Lékaři jsem říkala, že mám suchý kašel - tak jsem v lékárně řekla, že se asi spletli, že mám dostat antibiotika! Po přezkoumání receptu jsem přeci jen dostala sirup, za který jsem zaplatila 80Kč a dodnes stojí v lékárničce a čeká, až někdo z rodiny dostane kašel, aby ho použil.

Čekala jsem ještě 3 dny, kdy už jsem nemohla skoro dýchat a vyjít po schodech do 1. patra byl pro mne skoro nadlidský úkol. Odhodlala jsem se jít do plicní ambulance, kde po mně chtěli napřed doporučení od lékaře, ale když mne viděli v tak zuboženém stavu, tak mne p. doktorka poslala 2x na rentgen plic. Když uviděla výsledek, hned telefonovala do nemocnice na plicní, že tam musím ráno nastoupit. To už jsem byla přesvědčená, že mám zápal plic nebo dokonce začínající TBC. Starali se tam o mne opravdu velmi dobře, i když mají dosti špatné podmínky (starou budovu). Vracela jsem se tam ještě 2x. To už se mi udělaly uzliny na krku, v podpaží, třísle. Paní doktorka neříkala, že CT je drahé, ale dala mi ho. Zjistilo se, že v plicích není něco v pořádku, takže musím do Olomouce na hrudní chirurgii. Naštěstí to nebylo nic vážného a nádor se nepotvrdil, i kostní dřeň byla dobrá.

Při tom všem jsem zažila i několik humorných příhod, např. s tímto CT: „Manžel i dcery měli o mne starost, tak jsem je nechtěla zatěžovat a řekla jsem, že se CT nepovedlo a musím jít znovu a že za mnou nemají chodit. Mezitím jsem jela do Olomouce a večer jsem volala, že jsem po operaci. No co vám mám vykládat - měli z toho šok (místo mně).“ Jsou sice zvyklí, že jim připravuji celý život nějaká překvapení, ale toto i na ně bylo asi moc. Později zařídila p. doktorka na chirurgii odebrání vzorku z uzliny na krku a k tomu se váže další humorný příběh: „V pondělí ráno jdeme se sestřičkou na rentgen přes nemocniční dvůr (asi 200m). Župan mám na jednom rameni, košile bez knoflíků, ani nevím, co mi vyčuhovalo, v žíle zapíchnutá jehla, sestra nesla ve zvednuté ruce infuzi (ta ji musela bolet, protože to nesla dost dlouho). Přijdeme do čekárny, kde už čekalo dost lidí, ale hned nás brali dovnitř. Chirurg tam už čekal, ale jak uviděl na obrazovce můj nález, řekl: tak to já dělat nebudu, řeklo se mi, že je to povrchové a teď vidím, že uzlina je vedle krční tepny a 3 cm hluboko. Rentgenolog ale řekl: pane doktore já Vám to přesně označím drátkem. Já jsem se přidala: pane doktore, slitujte se, když jsem už držela tu předoperační hladovku a nemějte strach, já ho také nemám! Navíc mám doma vše zařízené - kremace je předplacená (jenže když zdražili plyn, tak to budou muset děti doplácet), místo pro urnu je zaplacené do r. 2015 (to jsem dostala jako dárek k narozeninám v r. 2005), manželovi jsem za sebe našla novou, mladší ženu, dcery mají seznam jak si rozdělit zařízení, aby se nehádaly (jinak nic cenného nemáme) a vědí, že mi nesmí dát do rakve černé šaty, nebo je budu chodit každou noc strašit! Nato řekl pan doktor, že se teda jde připravit. Ptala jsem se, jestli mám v krku opravdu zapíchnutý ten drát, abych o něco nepřišla. Po ujištění, že ano, jsme vyšly do čekárny. Já-drát v krku, župan na půl žerdi, sestra s kapačkou. A to ještě vyběhla sestra z rentgenu, obě ruce v pěst zvedla nad hlavu a šermujíc nimi volala: a mažte rovnou na sál! Myslím, že slabé povahy utekly a na rentgen přišly raději jindy. Šly jsme tedy do dalšího pavilonu na sál. Sestra zazvoní a sálová sestra říká: jak jste tady? Já: no přece pěšky, však jste mně ještě nepitvali! Také ze mně měla asi šok! Už ležím a uspávač říká: mám to dát na 15 nebo 20 minut? Chirurg říká: raději na půl hodiny. A já: přidejte mi, ať se uprostřed operace neprobudím! Paní doktorka mi později řekla, že mne operovali 1 a ¼ hodiny. Pan doktor se sice bál operace víc jako já, ale provedl ji moc dobře. Ani není moc vidět jizva - v létě jsem ji maskovala korálema.“

Až přišly výsledky, řekla mi p. doktorka, že se budu muset asi léčit v Olomouci na hematologii, že mám nezhoubný nádor. Pořád jsem ještě nic netušila, i když jsem už brala tablety, při jejichž vyzvedávání mi slečna říkala: ale takové silné a 3x denně se dávají jen na rakovinu. Já říkám, že to beru jako prevenci, tak se na mne jen divně podívala a už nic neříkala. V té době už mi bylo opravdu moc zle. V květnu jsem byla přeposlána k jinému p. doktorovi a ten mi řekl, že musím jet do Olomouce na odběr krve. Ptal se, jak pojedu a tak říkám, že vlakem. On na to: však od nádraží Vám jede elektrika. Jenže jsem tam měla být brzy ráno a nevěděla jsem, kde budu ambulanci hledat a také bych musela vyjet ráno hodně brzy. Do toho přišla sestra a říká: pane doktore, pište sanitu, v takovém stavu ani na nádraží nedojde. Tak poslechl a psal. Opravdu bych asi už tu cestu nezvládla. V nemocnici mi vzali krev do 9-ti zkumavek (to měl nějaký upírek dobrou snídani). Až se to vše prozkoumalo, řekl pan doktor, že už domů nepůjdu, že bych mohla do rána umřít, nebo do 3 dnů! Já na to, že ještě nemůžu, protože nemám pravnoučata! Říkal: no vidíte, tak tu musíte zůstat, abyste se jich dočkala! Měla jsem jen malou kabelku - v ní brýle, mobil, něco peněz, kapesník. Ten jsem málem potřebovala, protože jsem skoro brečela. Ne kvůli tomu, že zůstanu v nemocnici, ale protože jsem měla vstupenku na kapelu Čechomor, o jejichž vystoupení jsem už 2x přišla (snad to vyjde do třetice). I saniťák mi potvrdil, že by taky brečel.

Odpoledne jsem byla na CT břicha. Ptala jsem se, jestli mi něco našli, a když rentgenolog řekl, že ano, tak jsem vykřikla: „Já mám strašnou radost, že mi konečně budou lékaři věřit a nebudou mne mít za hypochondra!“ Určitě si myslel, že nejsem normální, protože mi najde rakovinu a já z toho mám ještě radost. Potom šlo vše jak po drátku. Doktor Szotkowski se mne při příjmu zeptal, jestli vím, proč tam jsem? Tak říkám, že mám nezhoubný nádor a on na to: „A proč byste byla na onkologii?“ A já, že z preventivních důvodů. Tak jsem se teprve dozvěděla co mi vlastně je. Klidně mi to mohl někdo říct dřív, neporazilo by mne to. Pořád jsem věřila, že mi vlastně nic není a teprve pak jsem si řekla: „Jak jsi stará, tak jsi blbá, že Tě to mohlo napadnout dřív!“

A potom to začalo. Chemoterapie jsem snášela celkem dobře. Horší pro mne bylo, že musím přibrzdit (i vynechat) většinu aktivit, ale co se dá dělat - snad to doženu. Nejvíc mne mrzelo, že nemohu pokračovat na U3V (Univerzita třetího věku). V květnu 2009 jsem dostala svůj čtvrtý diplom na ukončení univerzity - byla i promoce. Vydržím sice hodně, ale to už jsem byla opravdu ráda, že jsem v nemocnici. Na hemato-onkologické klinice se o nás opravdu moc dobře starali a všem za to patří dík – lékařům i ostatnímu personálu.

V červenci 2009 jsme měli s manželem oslavit výročí svatby 55 let (rubínová), kvůli chemoterapii jsme museli posunout termín. Manžel na nějaké oslavy moc není, tak jsem vše zařizovala tajně s pomocí spolužačky z Litovle. Nevěděla jsem, jak mu to mám říct, ale zrovna přišla dcera, tak jí říkám: „Jsi zdravotní sestra, tak buď u toho, kdyby se tatovi udělalo zle (léčí se na srdce).“ Provedla jsem následující opatření: posadila ho do křesla, na hlavu dostal studený obklad a pak (ve čtvrtek) jsem mu řekla, že v sobotu máme v Litovli obřad. Přijal to kupodivu klidně a obklad jsem si pro změnu vzala já! Původně jsem mu to chtěla říct až v sobotu před radnicí, ale dcery říkaly, ať neblázním, že ho může ranit a bude po oslavě! To jsem nemohla dopustit, když to dalo shánění a vše bylo přichystané.

Obřad byl moc pěkný a pan starosta Grézl i paní matrikářka nás velmi mile přijali. Celé rodině se oslava moc líbila. Jsme zvyklí se scházet při různých událostech celá rodina (narozeniny - hlavně moje, Vánoce atd.). Při té příležitosti mívám několik převleků, ale tentokrát byl jen jeden, ale nenechala jsem si ujít proslov k rodině!

Na Vánoce 2008 jsme dostali od dětí poukaz na vyhlídkový let, který se mohl uskutečnit až v září. Měla jsem si vzít tablety, aby mi nebylo špatně, ale samozřejmě zůstaly doma na stole! Ptala jsem se pilota, jestli má u sebe sáčky - neměl, ale pořád se chudák ptal, jak mi je. Sice to s námi trochu házelo a propadali jsme se, ale přežila jsem to v pohodě. Při nástupu do letadla měli přihlížející legrační zážitek - nastupovala jsem sice po čtyřech, ale známá mi řekla, že by do takového plechového nešla ani tak jako já. Snad dostaneme na příští rok let balónem, to jsem ještě nezkusila! Po tomto vydařeném zážitku jsme jeli k dceři, kde bylo fotografování a ještě jsem si s gustem zabubnovala.

Jak mi po chemoterapii vypadávaly vlasy, uháčkovala jsem si různobarevné čepičky a nosila je; pořídila jsem si i paruku. Když mi zbylo jen jakési chmýří, šla jsem k pánské holičce, samozřejmě v paruce, tak se divila, co chci. Sundala jsem ji a řekla, ať vezme strojek a vezme mne na skina. Ještě, že nebydlím v Praze, protože jak se znám, určitě bych se připletla do nějaké demonstrace a ještě by mne policie sbalila jako jejich přívržence. Po prvním pohledu do zrcadla jsem pronesla: „Teď vypadám jako UFON!“ Dcera říká: to máš dobrý, až přijdou mimozemšťani, budou rádi, že tu mají kamarádku! Konečně mi začínají růst vlasy, ale že mi dřív narostou čertí rohy - to jsem tedy nečekala!!

Velkou roli při léčbě hraje psychika, ale i přístup okolí. Nemoc jsem si vůbec nepřipouštěla, nemyslela jsem na ni a v rámci možností se snažila vše dělat jako dřív a to i s pomocí rodiny. Když jsem byla tzv. „práce neschopná“, pomáhal mi hodně manžel i dcery - nákupy, větší úklid, prádlo - což dělají dodnes. Celá rodina mne podporovala i psychicky, i když to prožívali hůř než já. Jejich přístup mi velice pomohl a patří jim za to můj vřelý dík i za to, že mne v mých „bláznivých akcích“ podporují.

Přes všechny problémy, které nemoc přináší, mi chemoterapie pomohla i při dalších nemocech - cukr mi klesl z 8,3 na 4. Klouby tolik nebolely a spala jsem celou noc. Teď se vše vrací pomalu do starých kolejí, takže mi vlastně chemoterapie chybí a tělo si na ni zvyklo? Zajímám se o všechno možné. Absolvovala jsem 4 fakulty U3V, zajímám se o historii, cestování, internet, pletu, háčkuji, mám ráda přírodu – byla jsem aktivní turistka. Vycházím z toho, že jak v důchodu, tak i v nemoci si musím ponechat aktivity, které mi pomáhají žít normální život - alespoň mi nezbývá čas na deprese!

Život je dlouhý dost když víš, jak ho prožít.

Nějak moc jsem se rozepsala, ale už budu končit. V prvé řadě mne podržela rodina, ale v neposlední řadě i dobří lékaři, kteří se o mne dobře starali a vyléčili, za což jim patří dík! První byli Dr. Houzarová, Horáčková, Procházka a největší zásluhu má Dr. Szotkowski. Nesmím opomenout ani dlouholetého Dr. Vlasáka a praktickou lékařku Drešrovou, také léčitelku A. Koudelkovou, která mne zbavila kašle a dobíjela mi energii. Také pomoc našeho systému zdravotnictví je na dobré úrovni; nebyla bych schopna sama tuto léčbu zaplatit - takže ještě jednou všem VELKÝ DÍK!

Jestli někoho můj příběh zaujal a trochu pobavil, budu ráda. To byl účel - odpoutat se od smutných myšlenek a věřit, že vše bude zase dobré - a o tom to je!

Vaše spoluúčastnice
Liba